Zásada je důležitá společně se zásadami znovupoužitelnosti a povinnosti využívání služeb. Dáváme-li především veřejné správě povinnost využívat již existující sdílené služby, mělo by být z druhé strany vynucováno, aby pokud bude zákonem stanovena a následně vytvořena nějaká nová sdílená služba, mohla být využitelná i pro zbytek veřejné správy.

Jde o to, že legislativa by neměla principiálně vytvářet něco, co není opakovaně použitelné, pokud k tomu není nějaký specifický důvod. To se pochopitelně týká jak využívání sdílených služeb, například tím, že nebudeme vymýšlet alternativní nezákonné způsoby přihlášení klientů do informačního systému veřejné zprávy, ale také přemýšlením nad tvorbou či vylepšováním služeb stávajících. Pochopitelně je nutno tuto zásadu číst i v kontextu propojování informačních systémů a využívání propojeného datového fondu, ale v tomto případě se jedná o služby. Tato zásada zasahuje také do služeb soukromoprávního sektoru, respektive do využívání služeb veřejné zprávy soukromoprávním sektorem.

Cílem nové legislativy i úpravy stávající legislativy musí být revize toho, jakým způsobem vytváříme faktické biznysové služby, ať už je bude využívat veřejná zpráva nebo někdo jiný, a jestli námi koncipované nové služby jsou v souladu se všemi architektonickými principy a závaznými zásadami, a jestli mechanizmy vytvářené služby mohou být použitelné i pro stávající či nové služby jiných úřadů nebo z jiných oblastí. Legislativa nesmí předjímat nebo dokonce povinně určovat, že některá služba, která by navíc nebyla v souladu s ostatními sdílenými službami, bude využívána pouze jedním sektorem anebo pouze pro jeden účel. Týká se to zejména způsobu přístupu klientů ke službám veřejné zprávy, samotného praktického fungování služeb veřejné zprávy i způsobu, jakým se dá získat a pracovat s výstupem služby veřejné zprávy. Ne každá služba má jako výstup digitální dokument nebo výpis z informačního systému veřejné zprávy, ale v celé řadě případů jsou výstupem služeb znalosti. Tyto znalosti pak musí být buď reprezentovány v rámci propojeného datového fondu, nebo alespoň skutečností zapsanou v registru práv a povinností podle příslušných ustanovení Zákona o právu na digitální služby a Zákona o základních registrech. Znamená to tak, že prvním cílem předkladatele legislativy je novou službu nevytvářet. Druhým cílem je, aby pokud už musí novou službu vytvořit, mohla být využitelná také v jiných sektorech. Jako příklad nesplnění tohoto požadavku můžeme uvést ku příkladu výčet subjektů, které mají přístup k určitým údajům z informačního systému veřejné zprávy. Nejenže takovýto výčet je ve své podstatě prakticky protizákonní, neboč je přebyt obecným ustanovením paragrafům Zákona o základních registrech a Zákona o právu na digitální služby, ale především vytváří nepříjemné prostředí snižující právní jistotu ve využívání údajů a ve využívání výsledků služby.

Cíl: Vytvářet legislativní rámec pro služby tak, aby se neduplikovaly existující a pokud jsou vytvářeny nové, aby byly vymýšleny tak, aby byly použitelné pro co nejvíce účelů.

Přínosy naplnění: 🖋

Dopady nenaplnění: 🖋

Příklad dobré praxe: úprava eDokladu v zákoně 12/2020 respektive obecného principu digitálního stejnopisu dokladu pouzitelneho procesně, legislativně i technicky pro jakýkoliv doklad.